Kazbegi

Dnes bez komentáře. Snad jen že ta nejvyšší hora na obrázku se zasněženým vtcholem, Kazbek, má 5033 metrů a je sedmou nejvyšší horou Kavkazu.

Today without a comment. Just that the highest mountain on the picture is the Kazbeg the seventh highest mountain of Caucasus.

Urban stories in Tbilisi

Be a volunteer!

První ráno v Tbilisi jsem se probudil pod stromem v krabici. Gruzíňák je zrádný, a to obzvlášť, pijete-li ho z lahve v domnění, že z ní pijí i ostatní. Oni ho ale na(ne)štěstí tolik nevypili a tak se o mě mohli postarat a uložit mě pod ten strom, protože my tu noc byli bezdomovci. Těžký návrat do náručí civilizace po týdnu stráveném v lese...

The first morning in Tbilisi I woke up under a tree in a box. The Georgian cognac is tricky. Especially when you drink it from a bottle of which you think that the others drink as well. But they (un)fortunately had not drunk so much so they could take care of me and put me to sleep under the tree. We were homeless that night. It was hard to come back to the civilization after a week spent in the forest...

Během dne jsme pak dospávali předešlou noc po hospodách a léčili kocovinu pivem. Tbilisi a vlastně celá Gruzie se vznášela v (levném) alkoholovém oparu.

During the day we had been sleeping around pubs and curing our hangovers with beer. Tbilisi and actually the whole time in Georgia was blurred in a (cheap) alcoholic haze.

A tak jsem toho v Tbilisi nakonec moc nevyfotil...

So I did not take so many photos in Tbilisi...

... vyfotil jsem díru v mostě... *

... I took a picture of a hole in a bridge... *

 ... angažovaný street art... (sem patří také první fotka)

 ... some socially engaged street art... (Including the first picture)

Go Vegan!

Miłość

...a starou paní žebrající u vchodu do metra. To je vlastně věc, která mě zaujala v Tbilisi - všudypřítomní žebráci a wi-fi zdarma. V metru běžně do vozů nastupují žebráci všeho věku od malých dětí školního věku po staré lidi s vytisklými papíry pečlivě uloženými v plastových deskách na kterých je fotka pravděpodobně jejich příbuzných a pod fotkou text, který nahlas pronášjí jak procházejí vagonem a vybírají od cestujících peníze (bohužel jsem nezjistil, o čem přesně povídají) ... Pokud aůe nejste zrovna fanoušek žebráků, můžete surfovat po internetu zdarma ve svém chytrém telefonu díky v Tbilisi téměř všudypřítomnému veřejnému wi-fi připojení "Tbilisi loves you"... Teď tak přemýšlím nad tím, jestli tu starou paní a ty malé děti Tbilisi také miluje, když nemají chytrý telefon?

... and an old begging lady at an entrance to the metro. This actually interested me a lot. The omnipresent beggars and the free wi-fi connection. There are beggars passing through metro wagons showing a paper with a photo of their family and a story that they are saying or sometimes shouting while they collect the money from the passengers. Unfortunately I did not find out what exactly are they saying... If you are not a fan of beggars, you can surf the internet for free on your smartphone thanks to in Tbilisi almost ubiquitous public wi-fi connection "Tbilisi loves you"... Now I am wondering if Tbilisi loves the old lady and the small children as well even though they don't have a smartphone?

A ještě jedna zajímavá věc byla, že v mapě Tbilisi z informačního centra o sobě píší jako o součásti Evropy (většinou je uváděna jako část Asie). V Gruzii je také spoustu projektů podporovaných a hrazených z Evropské unie. A když jsem překročil hranice z Turecka, jako by na mě dýchl duch Evropy. Byla to architetura připomínající česká města a vesnice, post-socialistické konzumy vyvolávající vzpomínky na dětství a devadesátá léta a byly to také po dlouhé době první kostely. Tím nechci rozhodnout, zda-li Gruzie v Evropě leží nebo neleží, jenom chci poukázat na to, jak je "pohraničí" Evropy a Asie nejasné. Jak jsou oba tyto světadíly politickým a kulturním konstruktem. 

And one other interesting thing was that in the map of Tbilisi they talked about it as a part of Europe (it is usually considered as a part of Asia). There are also a lot of projects supported from the EU. And when I crossed the border to Georgia on the way from Turkey I could suddenly feel the spirit of Europe. It was the architecture reminding me Czech towns, post-socialistic grocery shops reminding me of my early childhood and the nineties and it was also the first churches that I saw after a long time. I don't want to decide whether Georgia is or isn't a part of Europe. I just want to show how unclear the border of Europe and Asia is as these two continents are political and cultural constructs.


* Vyfotil jsem také šikmý dům, jenže na fotce se šikmost ztratila. Nemyslete si ale prosím, že v Tbilisi jsou jenom domy stojící nakřivo a mosty s dírama. Tbilisi je vcelku normální rozvíjející se (velko)město kde můžete nalézt vše, co k tomu patří./ I also took a picture of a leaning house but the skewness got lost in the picture. But please don't think now that in Tbilisi there are only leaning houses and bridges with holes. Tbilisi is a rather normal developing city where you can find everything related to such a place.

Kavkazské Rainbow / The Caucasian Rainbow Gathering

A potom jsem jel na kavkazské Rainbow gathering. Konalo se v horách na jedné louce uprostřed lesa nedaleko malé vsi Khachardzan.

And then I went to the Caucasian Rainbow Gathering. It took a place in the mountains on a meadow in the middle of a forest near a small village called Khachardzan.

Na Rainbow lidé hodně zpívají, ...

At the Rainbow Gathering the people sing a lot, ...

... hrají, ...

... play a lot, ...

... a tančí. Tato poslední fotka je přímo v Khachardzanu. Lidé na Rainbow se dohodli s lidmi z vesnice a přišli jim zahrát, zatančit si s nimi, předvést akrobacii atp.

... and dance a lot. This last photo is from Khachardzan where the people of the Rainbow came to sing, dance and show on some acrobatics for the locals.

 Na Rainbow jsem se také znovu shledal s Vilem (nalevo), který dorazil i s Jurou (uprostřed), a také jsem se tam potkal s kamarádem kamaráda Koena a kamarádky Dorky Fabianem (napravo). Jinak jakožto cestovatelé ze zemí Evropské unie jsme na Rainbow v Arménii byli v menšině. Příchozí byli většinou z Iránu nebo Ruska. Arménie je jednou z mála zemí se kterou má Irán bezvízový styk.

At the Rainbow I met again with Vilo (left) who came with Jura (middle) and I met there also Fabian (right) a friend of friends of mine Koen and Dora. Though as the citizens of the European Union we were a minority. Most of the people there were from Iran and Russia. Armenia is one of the few countries to which people from Iran can travel without a visa.

 A potom jsme všichni ještě s Anikou a Denise vyrazili do Tbilisi. Rainbow nás asi nechtělo pustit, protože hodně pršelo. A Jura, který se na Rainbow naučil hodně o recyklaci igelitových tašek použil všechny co našel aby se před tím deštěm ochránil

And then all together with with Anika and Denise we went to Tbilisi. But Rainbow didn't want to let us go. It was raining a lot. And Jura who learned a lot about recycling plastic bags at the rainbow used all the plastics he found to protect against it.

Plastic man Jura

Arménie II. - Jerevan

Co mě v Jerevanu mile překvapilo bylo množství stromů lemující jeho ulice. Ekologické aktivistky se kterými jsem se díky mému hostiteli z Couchsurfingu setkal byly však překvapené tímto mým názorem. Zatím ne příliš organizovaně bojují proti kácení městské zeleně a jejímu ustupování stavbě v centru města. Loni pod názvem Mashtots park movement okupovali park Mashtots v centru Jerevanu, kde mělo vyrůst jakési obchodní centrum. Jejich akce (na rozdíl od té letošní istanbulské) byla úspěšná, přestože se je policie několikrát pokoušela rozehnat. V současnosti se také podílejí na záchraně lesa Teghut před vykácením z důvodu rozšiřujícího se těžařského průmyslu (http://teghut.am/en).

In Yerevan I was pleasantly surprised by the amount of trees along some of its streets. Environmental activists that I met thankfully to my Couchsurfing host were surprised by this opinion. They are fighting against cutting the trees and reducing of urban greenery. Last year as the Mashtots Park Movement they were occupying the Mashtots park in the city centre of Yerevan against a construction of a shopping mall. Despite the repeating police actions they were successful (unlike in Istanbul this year). Nowadays the activists take a part in the Save Tenghut Civic Initiative that is trying to protect the Tenghut forest against the growing mining industry in Armenia (more on:  http://teghut.am/en).

Další co mě v Jerevanu mile překvapilo byly některé veřejné služby. V kaňonu, který se táhne jerevanem, lze například u řeky nalézt venkovní posilovnu a malý bazén napájený čistým pramenem. Vadou na kráse je to, že jde o velmi maskuliní místo. Nezaznamenal jsem žádné otužující se či posilující či u řeky posedávající a vodku pijící ženy.

I was also pleasantly surprised by some of the public services that can be found in the streets of Yerevan. In the Yerevan's canyon a public gym and a fresh spring water pool can be found. Such a pity that it is so masculine place. I could not see any woman hardening her body in the cold spring water and in the gym neither drinking vodka by the river.

Více než veřejná posilovna jsou v horkém letním Jerevanu užitečná veřejná pítka, na která lze narazit opravdu na mnoha místech a která jsou hojně využívána.

During the hot summer days frequently used public drinking fountains are more important than the public gym. You can find them at many places.

Každý večer do centra města přiláká davy místních fontánová šou na Náměstí republiky doprovázená klasickou i již klasickou rockovou hudbou.

Every night crowds of locals are coming to see the fountain show at the Republic square.

Dalším zajímavým veřejným kulturním projektem je Cafesjianovo muzeum umění na (a v) Jerevanské kaskádě, schodišti v centru města. Kaskádu na své náklady zrekonstruoval a pak zde vystavil svoji uměleckou sbírku Gerard Cafesjian, potomek arménských uprchlíků před tureckou genocidou v USA.

Another interesting public cultural project is the Cafesjian Museum of Art at (and inside of) the Yerevan Cascade. The Cascade on his own expense reconstructed and exposed his art collection there Gerard Cafesjian. A descendant of Armenian genocide refugees in USA.

Tím jsem se dostal k stále nedořešené otázce mezi Arménií a Tureckem, kvůli které jsou hranice mezi těmito zeměmi uzavřeny. Na fotce je pomník arménské genocidě v Jerevanu.

By this I got to the unresolved problem between Armenia and Turkey. On the picture you can see the memorial of the Armenian genocide in Jerevan.

V této souvislosti je trochu děsivá reklama, na kterou jsem narazil v jerevanském metru. Ona totiž arménská posvátná hora Ararat (a mnoho dalších míst jako jezero Van) leží nyní na území Turecka.

In relation to the problem the advertisement that I found in the subway of Yerevan is a little bit scary because the Armenian holy mountain Ararat (and many other places like the lake Van) is in Turkey nowadays.

Nazpět ke službám v Jerevanu, nyní již komerčních... Bohužel jsem nepřišel na to, v čem přesně vězí výhody růžového taxíku pro ženy (viz. muži ve voze).

Back to the public services. Now a commercial one... Unfortunately I did not find out what are the advantages of these pink taxis for woman (see the two men inside).

A na konec ještě komplikovaný příběh jedné ženy, neteře arménského hrdiny. Paní sedící napravo pod cedulí již přes rok bydlí v pruchodu za ní. Při nevyjasněných (nebo jsem spíše nepochopil jakých) dědických machinacích přišla o byt a nikdo jí zatím nepomohl  domoci se práva. Jedním z pokusů jak na svoji situaci upozornit veřejnost byla tři týdny trvající hladovka. Její současný domov včetně vystaveného zbytku stanu je na obrázku níže. Stan vystavený za postelí, ve kterém zpočátku bydlela, jí byl zničen při jednom ze zásahů policie.

And finally a complicated story of one woman a niece of an Armenian hero. The women sitting under the plaque on the right side has been living in the passage behind for more than one year. She lost her flat in some complicated (or maybe better if I say that I did not understand which) inheritance machinations and now there is nobody willing to help her. One of her attempts how to attract the public attention was a three weeks lasting hunger-strike. You can see her present dwelling below the text. The tent exposed behind the bed was damaged during one of the police attacks.

A na úplný konec ještě podivný oltář (a jeho artefakty), který jsem objevil pod venkovním amfiteátrem za Kinem Moskva. Komu asi patří?... Jeden z důvodů proč se vrátit do Jerevanu do Jerevanu a zjistit víc!

And at the very end a freaky altar (with its artifacts) that I discovered behind the Cinema Moscow. Who made it?... one of the reasons why to come back to Yerevan and discover more!

Arménie I - Aragats

Ráno jsem se probudil v jakémsi pozůstatku zavlažovacího systému, v takové betonové posteli dalo by se říct s výhledem na okolí. Když jsem se poprvé probudil za úsvitu vyděsil jsem se, co to na mě civí! Byl to svatý Ararat. Překvapivě vysoký nad okolní krajinou.

V noci jsem sem dostopoval - teda já si myslel že stopuju, řidič po mě chtěl peníze když zastavil. Jenže "u mě děngi niet y ja taxi nechoču, dazvidaňa!" - a měl jsem pravdu, opravdu jsem neměl peníze, musel jsem si pučit na vodu na benzínce.

Ráno mi tedy nezbývá než dojít na nedalekou křižovatku a počkat na Vojtu a Kláru. No a jak si tak kráčím podél cesty, na zádech batoh a přes rameno kytaru, jeden ze skupinky mužů sedících na pařezích u improvizovaného stolu u cesty mi pokyne abych přistoupil. A já jak už jsem si cestováním po Turecku a Gruzii přivikl přijímat častá pozvání, přijal jsem bez váhání i toto. A udělal jsem dobře, snídal se domácí sýr a pálenka. Co lepšího si přát na hladový žaludek?

/ In the morning I woke up in a kind of irrigating system. It was like a concrete bed with a nice view to the surroundings. When I woke up for the first time with the dawn I got a fright what is staring at me! It was the holy Ararat. It was surprisingly high above the surrounding landscape.

I hitchhiked until there the last night. Well, I thought I am hitchhiking not the driver. He wanted money. But I said "У меня нет денег. Я не хочу такси. До свидания." And I was right. I had to borrow money to buy a bottle of water at a gas station.

In the morning I just had to go to a crossroad and wait for Vojta and Klára. And as I was walking by the road with my backpack and guitar I saw a group of men sitting around an improvised table and one of which was showing at me to come. After travelling in Turkey and Georgia I was already used to invitations so I did not hesitate and accept the invitation. It was a good decision. There was a homemade cheese and spirit for the breakfast. What else is better for an empty stomach?

i

Vyfotit pohoštění mě napadlo bohužel až poté, co jsme skoro vše dojedli a vypili./ Unluckily I took the picture after eating nearly all.

S Vojtou a Klárou jsme se i přes vydatnou snídani nakonec šťastně shledali .../ Despite the hearty breakfast I happily met Vojta and Klára ...

Příprava základního táboru na zítřejší výstup - okolo 3 tisíce metrů nad mořem... až tam jsme se svezli autem./ Preparing a "base camp" in about 3000 m. above the sea level for the climbing next day... Up there we got by a car.

Západ slunce v základním táboře./ Sunset on the basecamp.

A vylezli jsme na horu./ And we climbed the mountain.

Ten vrchol napravo je nejvyšší vrchol Arménie se 4050 m.n.m. Aragats je vlastně vybuchlá sopka, které zbyly čtyři vrcholy. My jsme vystoupili na jeden z nich, ten nejsnazsší co měřil okolo 3800 nebo 3900./ The peak on the right side is the highest pont of Armenia. It has 4050 m. Aragats is actually an erupted volcano with for peaks around its crater. We climbed the easiest one that has around 3800 or 3900 m.

Gruzie I. / Georgia I.

První co mě v Gruzii uchvátilo byla nostalgie ukrytá v krámcích s potravinami, které se za posledních dvacet let asi moc nezměnili. Jeden z nich je i na fotce níže, což je spíše restaurace či hospoda. Na obrázku bouhužel chybí upřímně otrávená prodavačka. Na druhé fotce je Vilo, se kterým jsem po Gruzii cestoval./ The first that fascinated me was a nostalgia hidden in grocery stores that have not changed much in the last two decades. One of them you can see on the picture below. That one is more a restaurant or a pub. Unfortunatelly the openly bored saleswoman is missing in the picture. On the second picture is my friend Vilo with which I travelled in Georgia.

Druhá věc, která mne velmi překvapila byla marihuana rostoucí uprostřed města./ The second thing that surprised me very much was marihuana plant growing in the middle of a city.

No a třetí věc, které jsem úplně nerozuměl byl panelák uprostřed Lesa nedaleko Borjomi./ And the third thing that I could not understand very well was a prefab in the middle of a forest near Borjomi.

No a pak jsme s Vilem viděli .../ And then me and Vilo saw ...

Cestou z Borjomi do Bakuriani./ On the way to Bakuriani.

Ty dvě malé postavičky na pravo jsou starý pán a paní co nás po tom, co jsem tuto fotku vyfotil pohostili domácím sýrem, chlebem a anýzovou limonádou./ The two little figures were an old men and woman. After taking this picture they invited us to eat homemade cheese, bread and to drink anise lemonade.

Opuštěné sanatorium plicních nemocí pohlcované přírodou. Lidé žijící v přilehlé vesnici jsou bývalí zaměstnanci tohoto sanatoria, které bylo zavřeno asi před třiceti lety. Pracovali tam i babička s dědou z obrázku výše. Nyní mají jen krávy./ Abandoned sanatorium of lung diseases being absorbed by nature. The people living in the adjacent village are former employees of the sanatorium. The grandma and granpa were working there too. Now they have only cows.

Suterén sanatoria je zřejmě místními používán jako kravín./ The basement of the sanatorium is apparently used by locals as a cowshed.

Tento srdceryvný záběr má pro mne a Vila velkou hodnotu. Ten ubohý pes nás po dva dny následoval a my ho bezcitně opustili. Na fotce jsem zaznamenal jak ten chudák pronásledoval auto, které jsme stopli a které už nikdy nedohonil./ The dog on the picture was following us for two days. Finally we left him alone after we hitchhiked a car. Poor dog.

There are a lot of remnants of the former regime in Georgia.

Pokud se nepletu, je na fotce příjezdová cesta do Tsaghveri. Zde začala krutá realita gruzijských venkovských cest. Žádný asfalt. Další typická věc Gruzijského, ale také Arménského a z části i jiho ruského venkova jsou plynová potrubí táhnoucí se nad zemí. Zde potrubí vytváří krásnou bránu do města./ If I am not mistaken it is a driveway to Tsaghveri. There the harsh reality of the Georgian countryside roads began. No asphalt. Other typical thing of the Georgian, Armenian and party of the south Russian coutryside are the gas pipes going above the ground. Here they form a nice entrance gate of the city.

Stalin s ulomeným nosem v Bakuriani./ Stalin with broken nose in Bakuriani.

Na cestě k jezeru Tabatskuri./ On the way to Tabatskuri lake.

Na náhorních planinách cestou z Bakuriani k jezeru žijí pastevci. Stahují se sem na léto se svými stády./ On the plateaus between Bakuriani and Tbatskuri live shepherds. They come there for the summer seson with their herds.

Jezero Tabatskuri./ The lake Tabatskuri.

Vesnická idylka u Tabatskuri. Nevím proč lidé sedící doma u LCD televizorů s autem zaparkovaným před domem na asfaltové cestě nadávají, že mají málo peněz. V této oblasti Gruzie nás lidé cestou zcela pravidelně zvali na domácí sýry, chléb i kořalku. Stalo by se toto i u vás?/ The spirit of a village in Tabatskuri. I don't understand why people sitting in front of LCD tv with their car parked on an asphalt road in front of their house complain that they are poor. In this part of Georgia people were inviting us to eat homemade cheese, bread and vodka. Would this happen in your place?

Takové normální náměstí. Co mě v téhle vsi překvapilo bylo, že zdejší děvčata i přes blátivé cesty se neobejdou bez vysokých podpadků, které se jim do toho bláta krásně zapichují./ Such a normal square. What surprised me in the village was that local girls wear very high heels despite the muddy roads. Funny to see how they balance with the heels plunging into the mud.

Na stopu v Gruzii./ Hitchhiking in Georgia.

Zelňák v Akhalkalaki.

A tam se naše cesty dělili .../ And there our journeys divided ...

Na cestě do Arménie, kde se potkám s mým bratrancem Vojtěchem a jeho přítelkyní Klárou./ On the way to Armenia to meet with my cousin Vojtěch and Klára, his girlfriend.