 |
| Čest práci! Honor to work! |
V pondělí 1.7. ráno, první den kdy jsem mohl se svým vízem vstoupit na území Ruské federace, jsem se po vydatné snídani rozloučil s Fabianem a Jurajem a vydal se sám na cestu do Ruska, do kterého zbývalo už jen nějakých 20 kilometrů. Měl jsem štěstí a jedno z prvních aut, které mě míjelo zastavilo. Muž se svojí matkou na cestě do Vladikavkazu! Pohostili mě obrovskýma sladkýma žlutýma třešněma, kterých měli plnou bednu. Snědl jsem jich mnoho a kupodivu sedly skvěle na ta dvě piva ke snídani! Dozvěděl jsem se od nich, že jsou původně z Gruzie, ale nyní žijí v Rusku, ve Vladikavkazu. Rodinu mají na obou stranách hranice. Na tu jsme dorazili záhy. Ve mě už kvasil ten pocit očekávání něčeho nového, neobjeveného, divokého Ruska! A měl jsem pak ještě tři hodiny ve frontě na hranicích v horku rozpáleného auta na to, to trochu přikvasit. A to jsme byli ještě rychlí poněvadž můj řidič se ukázal být velmi zručným v předbíhaní. Holt když zde musí čekat vždy, když jede na návštěvu za rodinou... A mě přes hranici, kterou pro cizince po válce o Jižní Osetii otevřeli teprve loni, nakonec taky pustili! Vyptávali se mě proč a kam jedu, a poté, co jsem jim vyjevil plán své cesty, s upřímným pohledem mi popřáli šťastnou cestu.
On Monday morning the 1st of July, the very first day that I could enter the Russian Federation according to my visa after a big breakfast I said good bye to Jura and Fabi and left alone on the road to Russia, that was no more than 20 kilometers far. I was lucky. One of the first cars that passed stopped. A men with his mother driving to Vladikavkaz! They offered me some big yellow cherries. They had a full big box and I ate a lot of them! Surprisingly they fit well together with the two beers that I had for the breakfast. They told me that originally they are from georgia but now they live in Russia in Vladikavkaz. They have their family on both sides of the border. And then we reached the border. I was getting more and more excited of an expectation of something new and undiscovered, the wild Russia! Well, I had three more hours to be excited while waiting on the border under the hot sun. And we were fast because my driver was very good in overtaking the other cars. I guess it is necessary if he often goes to visit his family... And they let me go over the border! Because of the recent war in the South Ossetia the border between Georgia and Russia was closed for the foreigners until 2012. They were asking me where and why am I going and some other things and after I told them my plan they honestly greeted me good luck and let me go.
Do Vladikavkazu jsem přijel s vědomím toho, že nemám kde přespat. První pokusy navázat kontakt s místními dotazem na internetovou kavárnu ztroskotaly. Ti lidé na mě pouze pohlédli, nic neřekli, ani nezpomalili krok. To bylo asi mojí čechoruštinou. V tu chvíli jsem pocítil samotu. Jsem sám ve městě, kde mi nikdo nerozumí, kde nikoho neznám a kde, kdo ví co... Jenže já tam chtěl zůstat pár dní a tak jsem našel internet, volal lidem, psal, hledal v ulicích lidi kteří by mě vzali k sobě domů přespat, ale nic. Takže k večeru jsem se rozhodl odejít přespat ve stanu na kraji města a ráno vyrazit směrem na Železnovodsk, kde jsem měl již domluvený couchsurfing... A jak jsem už potmě skoro venku z města kráčel podél cesty, zastavilo auto, a v něm muž se ženou a miminem a že kuda, kuda, a že jestli nejsem golodny a jestli nechci kůšať. A já že jo, jako vždycky. No a tak mě odvezli celou cestu co jsem kráčel s báglem na zádech zpátky do centra a nakoupili mi sýrový pirog, nakládané okurky, vařené brambory, pivo, vodu (prostě všechno na co v obchodě chlapík ukázal a zeptal se jestli to chci a já jako vždycky odpověděl jo, jo, jo, jo, jo ...). Pak se mě zeptali jetli nechci přespat na hotelu, že mi ho zaplatí, a protože ti lidé vypadali dost bohatí, já souhlasil... Takže svoji první noc v Rusku jsem nakonec spal v hotelu. A měl jsem štěstí, protože tu noc byla celkem silná bouřka.
When I arrived to Vladikavkaz I knew I have no place to stay over the night. The first attempts to communicate with the locals were not successful at all. After my question where is an internet cafe they just looked at me without saying anything and continued their way. Perhaps it was because of my Czech Russian language. At that moment I felt loneliness. I was alone in a city where nobody understands me, where I don't know anybody and where who knows what... But I wanted to stay there for several days so I just found an internet cafe started to call people, send messages, I searched people while walking in the streets who could host me. But I found nothing. In the evening I decided to go out of the city and spent the night in my tent. The next day I would hitchhike to Zheleznavodsk where I found a couchsurfing host... And as I was walking along the road almost out of the city when it got dark a car stopped. I was not hitchhiking. It was a couple with a baby. They asked me where am I going and whether I'd like to eat something. I said yes as always. So they drove me all the way that I walked back to the city centre and they bought me a cheese 'pirog', boiled potatoes, pickles, beer, water... simply everything that the men pointed on and asked me if I want it and I said yes, yes, yes, yes, yes ... And then they asked me whether I want to sleep in a hotel that they would pay for me. As they seemed to be quite rich I answered (surprisingly) yes. So the first night in Russia I slept in the hotel. And it was good because that night there was a strong storm outside.
 |
| Moje plastiková večeře/ My plastic dinner. |
Své plány jsem nezměnil a tak jsem ráno vyrazil znovu na kraj města na stopa. Co se týče. Vladikavkazu jakožto města, přijde mi milé a některé části, kterými jsem procházel, dávají dojem, že Vladikavkaz je velká vesnice. Což není. Je to ale docela mladé město. V devatenáctém století s růstem průmyslu zažilo boom a nastěhovalo se tam mnoho dělníků z rurálních oblastí, čemuž odpovídá i zástavba a možná i venkovský ráz - množství podobných malých domů a činžáků.
I did not change my plans though so in the morning next day I left hotel walking out of the city again. I liked Vladikavkaz as a city. Some parts that I discovered gave me a feeling that it is just a big village (that is not). It is quite young city. In the nineteenth century with the grow of industry many villagers moved there to work in the new factories. Because of that the village visage perhaps.
A narazil jsem také na tento Rainbow dům. Bohužel jsem tam nenašel žádné hipíky, pouze dva strejdy na ulici co mě pozvali na chleba a domácí sýr. No, zdvořile jsem odmítl (snad poprvé na této cestě) a šel dál, protože Železnovodsk je docela daleko a času mnoga niet.
I found a rainbow house but there were no hippie people unluckily. Just two funny guys sitting on the street and they invited me to eat some cheese and bread but I rejected I think for the first time during that journey. It is far to Zheleznavodsk...
Vlastně mě baví bloudit městem od centra na okraj a vidět jak se mění lidé a domy. Těch 5 posledních obrázků jsem nafotil cestou. Domy, les ve městě, socialistický billboard, graffiti, alej a pani s kočárkem...
I like to walk throught the streets of a city from the centre to the outskirts. You can see how the people and houses are changing. The last five pictures I took by that way. Houses, a forest in the city, socialist billboard, alley and a woman with a baby-carriage...
Samotný Vladikavkaz není zdaleka tak známý jako pár kilometrů vzdálený Beslan, který (bohužel) znáte asi všichni.
